Moje tělo po porodu – je ještě vůbec moje?

Třídíme s dětmi fotky. Smějeme se a povídáme si. Do rukou se mi dostane obrázek mladé tmavovlásky, jak na balkoně chorvatského apartmánu vystavuje ladné křivky slunečním paprskům. Tu dívku znám, jsem to já. Dívám se na fotku a v tu chvíli je to, jako by na sebe hleděly dvě cizí ženy. Jakýsi hlas zvenčí říká: „Ivo, to je Iva, seznamte se.“ – „Těší mě“, prohlíží si mé mladší já trochu nedůvěřivě mou současnou podobu.

Dělí nás od sebe deset let, deset kilo a tři děti. A taky první šedivé vlasy a vrásky, které nepočítám. Když dnes projdu kolem zrcadla, mívám pocit, že ten odraz vlastně vůbec neznám. Dívce z obrázku se podobá už jen vzdáleně. Nepoznávám tě, ale mám tě ráda, moje tělo. Jsi zázračné a já ti děkuji. V tobě, z tebe a díky tobě vyrostl ze dvou maličkých buněk nový člověk a to hned třikrát. Miluju hnědou čáru táhnoucí se přes břicho, která značí, že v něm vznikl život. Škoda, že mizí, chtěla bych si ji nechat 🙂

Tys mým dětem v tom bříšku poskytlo teplo, bezpečí a potravu, tys je dokázalo s neuvěřitelnou silou a moudrostí přivést na svět, ty pro ně z těch nejlepších živin okořeněných láskou vytváříš blahodárné mléko, ty jim nabízíš objetí a ochrannou náruč. Nejsi už tak pružné jako dřív a neseš si z té fascinující cesty i nějaký ten šrám. Cítím, že potřebuješ větší péči, než ti dávala ta bezstarostná holka, která měla ztepilou a funkční tělesnou schránku v podstatě bez námahy. I o tom je mateřství.

Stejně jako pečujeme o své děti, měly bychom pečovat i samy o sebe. Vracet svým tělům to, co nám dávají, mít je rády a umět jim poděkovat.
Dívám se znovu na fotku a nostalgicky se pousměju 🙂 Co ona ví o tom, jaké je poprvé ucítit ve svém nitru šimrání motýlích křídel, jaké je po největším výkonu svého života poprvé pohledět do očí svému dítěti, co ona ví, jak v srdci hřeje mateřská láska. Neměnila bych.


Zdroj obrázku:
Ivanderbiesen – Imagio.cz, Dreamstime.com

Top